“A zjistil jste, proč se jí bojíte?”
“Ne že bych se jí vyloženě bál. To se nedá říct. Ale neměl jsem ji rád. Vždycky mi nabíhala husí kůže a taky mě z ní bolela hlava. Jasně, dělal jsem i jiné věci, ale prevenci provádí hlavně dentální hygienistky, takže jsem většinou už jenom vrtal. A trhal. Trhání nebylo o moc lepší.“
“A proč jste šel vlastně dělat zubaře?”
“No, zubař byl můj dědeček i tatínek. A navíc se mi líbilo pomáhat lidem a mít na sobě bílý plášť,” dodal muž v bílém plášti.
“A jak jste se dokázal přimět ke změně? Navíc takovéhle!” vyptávala se dál mladá žena.
“No to je právě ono. Vzal jsem si dovolenou, dlouhou dovolenou a přemýšlel, co se sebou po pětadvaceti letech zubařiny. A tak jsem jednou večer přišel na to, proč mi vadila ta vrtačka."
“Teda vy mě napínáte, až z toho nemůžu sedět v klidu,” rozesmála se. Seděla v pohodlném křesle, ale strašně se jí chtělo vrtět. Kdo by to do něj řekl, do zubaře!
“No teď musíte chvilku nemluvit, jinak se nepohneme dál,” přisvědčil ten v plášti. “Přemýšlel jsem nad tím dlouho, a pak mi došlo, že moje averze nemá nic společného s tím zvukem. Důvod byl jinde. Kvůli vrtání jsem s lidmi nemohl normálně mluvit. Vždycky se báli a po zákroku spěchali pryč.”
“Takže teď vlastně pořád pomáháte lidem. Pořád pro ně děláte důležitou věc, jen to celé probíhá bez strachu, ba s příjemným pocitem.”
“Tak tak, ale to vám dopovím za chvilku, teď vám to musím doupravit, budu chvilku dělat rámus, tak byste mě stejně špatně slyšela.”
A pak jí to dopověděl - jak se s jeho přáním těžko smiřovala celá rodina. Jeho dcera studuje medicínu a myslí si, že se otec zbláznil.
“Ale jsem teď mnohem šťastnější. A vlastně. Však mám taky svým způsobem ordinaci, klienty…”
“A plášť vám taky zůstal,” příkývla žena energicky a pak se zarazila. Uvědomila si, že musí sedět bez hnutí. Raději muže nechala dál v klidu pracovat. Za pár minut bylo hotovo.
“Podívejte ještě, jak to vypadá vzadu, zvednu vám zrcadlo. Tak co, líbí se?”
“Moc,” řekla žena a usmívala se ještě dlouho po tom, co opustila kadeřnictví.